I'm getting fuckin' crazy!

 Lana del Rey - Ride

Miluju ji. 

I fucking hate this fucking mess!!!

Nesnáším tenhle pocit, že můj mozek plave v moři sraček.

Nesnáším, když můj počítač nefunguje a já nevím co mám dělat a nemůžu napsat ani jeden posraný článek.

A nesnáším tu jednu obrovskou bezmoc, ve které se utápím každým dnem víc a víc a bojím se, že se v ní ztratím nadobro a že se zblázním a že umřu.
...........

Všechno se sere. Od nevidím do nevidím se všechno jenom sere, nic nevychází, nic nestíhám. A každou vteřinu mě atakuje ta ubíjející myšlenka, že nemám ponětí, co se sebou dělat.
Asi tak.

Nenávidím svůj přístup ke klukům. Jak už jste si mohli ráčit všimnout... poslední dobou mám sklon líbat se s poměrně cizíma lidma. Jednou. Neopakovat to. Další víkend se líbat s někým jiným.
Zpětně mě to užírá, ale v tu chvíli? V tu chvíli si chci prostě jenom užívat pocit, že se někomu líbím, že mě někdo chce... a prostě... všechno ostatní mi bývá dost ukradené. Což není fér. Není to fér ke mě, není to fér k ostatním.
A minulý víkend jsem měla novinku! Byl to zadaný kluk. Prý hodně zadaný. (Těžko říct, co tím chtěl říct, ale rozhodně to pořád opakoval...)
A já jsem nechtěla, aby kvůli mě podváděl svoji holku. Vážně jsem to nechtěla. A do ničeho jsem ho... netlačila? Dá se to tak vůbec říct? Jenže on řekl, že by asi neměl, že je zadaný, že je hodně zadaný, složil hlavu do dlaní a pak si lehnul a stejně mě zase začal líbat. A já se nebránila. Prostě jsem jenom tak pasivně přihlížela tomu, jak se ten rozpolcený chudák nemůže za žádnou cenu rozhodnout. A vlastně jsem taky nevěděla, co dělat. Chtěla jsem s ním být. Vážně jo. Ale představa, že pro nějakou jinou holku, budu to samé co pro moji mámu všecky ty... slečny. A pro Bětuli a pro všechny ostatní podvedené holky.... To se mi hnusí ještě teď.

- Vážně bych neměl...
- Já vím. Tak jdeme spát.
- Mě se nechce spát.
- Mě taky ne. 

 Ale víte, co je nejhorší? Že jsem se stále nedopsala k jádru svého momentálního problému. Tohle všechno jsou jenom hovna, která tomu předcházela.
Nejvíc ze všeho totiž na všech těhle událostech nesnáším to, když dojde k něčemu né úplně obvyklému... Že uběhne den, dva, tři, týden a já na toho kluka nejsem schopná přestat myslet.

Víte... Možná je to tím, že sice stále opakoval, že nemůže, věděl, že je to špatné, ale stejně nepřestal. Možná se tím znásobil můj pocit, že jsem chtěná. Že mě někdo má rád. Možná je to tím, že je to fakt slaďouš. A byl to slaďouš odjakživa a nechápu, proč jsem se s ním neseznámila dřív, fakt to nechápu.

A možná už jsem prostě totálně v hajzlu a sama už nevím, co chci a co je správné a tak se chytám každé posrané příležitosti.

Jisté ovšem je, že nemám tucha, jak se z toho vymotat.
Najít si kluka? Haha! Vybírám si zásadně absolutně špatné a nevhodné adepty.

Prostě ne. Chci tohohle. A je to v prdeli. Protože už jenom tohle napsat se mi svým způsobem hnusí. Protože vím, že tím, že připouštím něco takového, se zabíjím. Protože moc dobře vím, že to nemá smysl a budoucnost.  Protože vím, že si na mě ani v nejmenším nevzpomene a jenom já tady sedím a zahlcuju svoje tělo nekonečnou naivitou.

A vlastně nejspíš tuším, že za týden se budu smát svojí hlouposti.
A na druhou stranu je tohle poslední věc, kterou bych si přála.

Nenávidím chemii mezi lidma. Nenávidím city. Nenávidím lásku.
Obzvlášť tu nepravděpodobnou, neočekávanou

A prostě jo! Budu dál srát na ten nehorázný bordel ve svém pokoji. Budu dál sedět na svém poschoďovém letišti, odkaď nevidím na ty hnusy. Poslouchat Lanu del Rey. Stahovat si pravdivé obrázky z WE ♥ IT. Snažit se nemyslet na to, jak neskutečně masivní kráva jsem.

A vlastně už jenom teď... Když po sobě čtu tenhle debilní článek... Začínám mentálně střízlivět. A mám chuť ho nezveřejnit, jenže se bojím, že tím by tahle (zřejmě účinná) terapie ztratila smysl.

Jo. Budu zase v pohodě.

An.

A tak jsem se já, malá holka, rozhodla, že si jdu za svými sny.

Snažím se chápat, co chtějí po uchazečích bakalářského studia režie-dramaturgie na DAMU v Praze...
Nějak jsem upustila od FAMU. Došla jsem k názoru, že to je i na mě trochu silné kafe. Že na to nemám. Resp. že na to nemám teď... Neopouštím tuhle představu navždycky. Jenom ji odkládám na dobu, kdy budu zkušenější. Tak nějak si říkám, že když už budu vystudovaná režisérka, dostat se od divadla k filmu by neměl být zas takový problém. Prostě na to musím pomaličku...

Představuju si to.

Naklušu jim tam pěkně do nějaké učebny. Budu neskutečně nervózní a šťastná. Dlouhé vlasy budu mít v nějakém super umělecko-ledabylém rozcuchu, v uších čtvery náušnice, na jednom zápěstí sto náramků a na druhém dokonalé tetování vystihující moji osobnost, kterého nebudu nikdy!! litovat. Přes květinkované tričko velký hnědý svetr, kozačky a osobitou tašku. Budu milá, usměvavá a neskutečně sebejistá. Famózní. Udělám dojem. Bude to ta nejlepší verze mého 'já'. Budu to já. A pár týdnů od tohohle okamžiku se dozvím, že mě přijali. Bude ze mě režisérka...

Bože díky! že mě opustila ta moje lenivá nálada, kdy jsem měla spoustu věcí na práci, ale nic se mi dělat nechtělo a já se utápěla v nudě! Teďka bych chtěla udělat deset věcí najednou a nevím, co dřív! A ano, proto sedím v posteli a píšu o tom na blog.

Chtěla bych si sepsat nápady na focení. Něco se mi rýsuje, ale vím, že pokud to nezaznamenám, ztratím to a všechno bude v pekle. Přemluvila jsem totiž Mimi, aby mi šla dělat... ehm... modelku. Jo, Bětule to řekla/napsala krásně. Focení s ní je nezapomenutelné, ale měly bychom zkusit i něco nového. A koneckonců to vypadá, že uděláme velkou grupu - každá vezmem svůj objekt - a společně se vydáme do lesů a zplodíme jedno velké umění. Nebo spíš více velkých umění. Jsme velké. A to i přesto, že měřím 155 centimetrů...

Pak bych se chtěla podívat na všechny ty dobré i nedobré filmy, které mám nachystané. Zejména na tu Sněhurku, kterou jsem si konečně stáhla. (S anglickými titulky!! Trénuju. Víte co. Vyžadujou od režisérů znalost minimálně jednoho jazyka...) Ale za 47 minut musím být v divadle a tím pádem si nejsem jistá, jestli má cenu začínat.

Pak bych se měla učit. O tom se nebudu rozepisovat, nerada zvracím.

Pak chci číst. Mám toho milion. Povinnou četbu i tu dobrovolnou. Moc časově náročné!! Den je příliš krátký. Vlastně i noc. 24 hodin je kurevsky málo!!

Pak chci spát. Jakože jo, no. Jsem unavená jak kůň. (Tohle přirovnání se běžně nepoužívá, že?)

A pak... Už nevím. Mám rozkoukaných 45678998765 tisíc seriálů... A trpím občasnými a nevysvětlitelnými záchvaty úzkosti a rozčilení. Trochu mě to děsí.

Seru na to, jdu začít s tou Sněhurkou!!
Sbohem!

An.

Bacha, kouše!

Love sucks. Boys sucks. Feelings sucks. 

Jo. Prostě. Už jenom to slovo - Láska - mě neskutečně irituje. Co to do pekla má znamenat?! Mám chuť ho naškrábat na papír a spálit. Mám chuť tomu slovu rozmlátit ciferník. Mám chuť ho probodat připínáčkem. Dám se na woodoo.

Láska je jenom neskutečná bezmoc. Je to hnusná zlá čarodějnice s obličejem posetým bradavicemi, která připravuje lidi o možnost volby. Nesnáším to, co dělá s mým tělem. S mým mozkem. Nesnáším ji. 

Okej. Možná trochu křivdím pravé lásce (Kriste! Kdybych neměla svoji Bětuli, kterou stoprocentně miluji, tak bych řekla, že pravá láska ani neexistuje.), ale chemie mezi lidmi je čiré zlo.

Prostě... Je to... Nemůžete udělat vůbec nic! Chce se mi z toho brečet, křičet, zabít se, zabít někoho!!! Rozum nepomůže, pádné argumenty nepomůžou, nic. Máte jenom plný mozek zmatku a myšlenek týkajících se jednoho jediného člověka. Nebo vlastně klidně i více lidí, když nad tím tak přemýšlím...

Je to jeden velkej šit.

Je to všude. Bětule, seriály, Manon Lescaut, kterou čtu, posmolená Káťa Kabanová, kterou nacvičují v divadle... Já? Ne!! Prostě, ne!!! Cože? Co?! O čem mluvím?

Nechci žádné kluky vidět, nechci aby kluci viděli mě. Chce se mi zvracet z představy, že vám nějaký zástupce mužského pohlaví sebere tu poslední věc, kterou by na tomhle světě měl mít každý - svobodnou vůli. Protože jakmile dojde na chemii/lásku/whatever, žádná svoboda neexistuje a najednou jste vázaní a závislí na někom jiném. A to stojí za hovno!

A nevím, kde se ve mě tenhle negativismus a šílená nenávist vzali, ale je mi to vlastně docela fuk. Jsem vážně ráda, že s nikým nechodím a nemusím řešit miliardy vztahových problémů.

Zkrátka... Momentálně mi opravdu nikdo nestojí za těch pár světlých okamžiků a pocit štěstí. Jsem znechucená, vyčerpaná a nehynoucí hloupost mužů mě zabíjí. 

Všichni mě serou, všechno mě sere, všechno se sere. A já na to seru!

An.

Love my life. Live my life.

YES!!!!!!!!!

Mám za sebou poměrně úspěšně první tři zkoušky na mojí stáži v divadle! A víte co? Miluju to!

Prostě tam hodiny a hodiny sedím, koukám, nic neříkám a neskutečně mě to baví. Tak třeba včera...

Do školy jsem šla na nepovinný seminář :D Pak jsem odešla do divadla. Tam jsem od devíti hodin do půl druhé zírala a mlčela, abych zjistila, že mám zastaralý ferman či co a že je další zkouška od tří. Na hoďku jsem přiletěla domů. Sedla k počítači a v rychlosti napsala reportáž do slohu. Dva dny předem! Jsem díky tomu divadlu tak odpočatá a plná energie, že jsem si udělala úkol do školy dva dny předem! To se nestalo už... řádnou dobu. Nacpala jsem do sebe bagetku s marmeládou, která zastoupila můj oběd a zase vystřelila na zkoušku. Po cestě jsem si se zděšením uvědomila, že mám dneska službu v práci a tím pádem nestíhám zkoušku do konce. O půl páté jsem vypadla ze zkušebny, doběhla domů, posbírala pár věcí a chytla tramvaj do dalšího divadla :D Tam jsem si úspěšně odpracovala svoje, dočetla jsem svůj 'domácí úkol' na stáž a o půl deváté večer jsem úspěšně opustila půdu všech divadel. Téměř dvanáct hodin jsem včera strávila po divadlech. A nejlepší na tom je, že mi to ani v nejmenším nevadí. Nevadí mi, že jsem nestihla nic jiného. Nevadí mi, že jsem skoro za celý den promluvila asi tři věty. Protože vím, že něco dělám. Vím, že zbytečně nesedím a nenechávám čas a život aby si tiše utíkal okolo mě a nechával mě napospas nudě. A navíc je to přesně ten způsob činnosti, který mě naplňuje. Je to něco, co mě baví teď. A dovedu si dokonale představit, že mě to bude bavit i za deset let a že to bude můj krásný způsob obživy.

A dneska jsem tak pěkně plná energie přišla na jednu hodinu do školy. Na všechny jsem se usmívala, šířila kolem sebe dobrou náladu a užívala jsem si pocit, že jsem... Výjimečná? Asi jo. Tohle je další z těch super věcí. Že si připadám jiná. Nejsem žádné hnusné mainstreamové klišé. Mám něco, co mě baví, za čím si jdu a  prostě... Líbí se mi můj dokonale kulturně zaměřený život! Jsem šťastná, že mám rodiče v těchto oborech a že jsem po nich a že mě podporují a že mi pomáhají a že věřím tomu, že sny se plní, že zázraky existují a že moje kočka je nesmrtelná... (Fakt si to myslim.)

Můj včerejší den. První dvě fotky z Dvořáka a zbytek z Bezručů. Děkovačky, šílenství a tak.
Prostě divadla. Prostě život. ♥

A líbí se mi, že i přesto jedu zítra na slavnou oslavu osmnáctin slavného... Lůzra (Možná už nějakou přezdívku má... Nepamatuju se.) a vážně se tam těším a bude to party hard!

A Tak trochu mě trápí, že za mnou leží ta skripta z filosofie, jakoby neonově zářila a hlásala "Uč se z nás! Uč se!". A láká mě, nechat je tam na věky věků nedotčená. Ale nejspíš to neudělám... Možná si nejprve pustím jeden nebo dva díly HIMYM, abych si trochu odpočinula... Ale pak se ty koniny, které hlásal (nejspíš z velké nudy) Aristoteles a jemu podobní, naučím. A možná potlačím veškeré svoje sebezapření a naučím se i dějepis. Víte co, mamka měla až moc rozumnou připomínku, že mám praktičtější (*zvracím*) nechat se vyzkoušet z toho, na co jsem ještě ve škole byla, než se pak doučovat něco, co slyším prvně v životě. Což sice budu muset udělat tak jako tak, ale jo, měla pravdu. Uznávám...

Tak jo. Ted Mosby (Kterej je neskutečně podobnej mladýmu Johnu Cusackovi, mimochodem! Jsem zjistila... A taky Pánovi. Tím pádem je Pán podobnej Johnu Cusackovi... Fakt mazec!), hrnek teplýho čaje a bebe brumík na mě čekaj!

Zatím, děti.

An.

P.S. Jo! Haha! Brácha mi vyprávěl, co mu v sobotu říkali mí "kamarádi". Že prej devět lidí z deseti se po přečtení mého blogu shodlo na tom, že patřím do Bohnic. Haha. Přesně z tohohle důvodu jsem nechtěla, aby ho kdokoliv znal. Protože mi bylo naprosto jasné, co by si ti slizcí zakomplexovaní a hnusní trapáci (!!!) pomysleli! Bože! Ale uklidňující je, že tohle prohlásili zrovna kluci, kteří jsou přesný opak přátel. Mých přátel. Tak třeba debilní Štěně! Pořád opakoval, jak je ode všech hnusný, že se mi navážej do toho blogování a kdesi cosi a pak řekne tohle... Jo, no. Nikdy jsem mu nevěřila. Uf.

Welcome home!

Nějakým zvláštním nepochopitelným způsobem se mi chce plakat.
A já si vlastně nejsem ani jistá, jestli štěstím nebo... něčím jiným.
Podle mě mám hodně kůl život. Ale něco mi chybí. Něco mi hodně chybí.
Chystám se napsat vážně dlouhý článek.

Johnny Cash - Can't help but wonder where I'm bound

Abyste věděli, je pro mě tak trochu nadlidský úkol, popsat svoje momentální pocity a myšlenky. Mám takový svíravý pocit na hrudi a připadám si jako zfetovaná, jako bych ze sebe potřebovala vyzvracet slova, ale nějak to nejde. A nejde. A já nemám krk ani prst, který bych do něj narvala a ulevila si a tak jsem jenom zoufalá a snažím se soustředit se, urovnávat si myšlenky a psát co nejlépe umím.

A taky jsem neuvěřitelně vděčná za svoje kamarády. Vím, že docela často tady opakuju, jak se poslední dobou bavím s více lidma a jak je všecko tak nějak hezké a jak jsem slavná a jak z toho mám super pocit. A taky mám super pocit, že můj brácha dospěl do věku, kdy se s ním dá docela bavit. A tak se baví i s mýma kamarádama a kalí s náma a oni ho maj rádi. A já jsem ráda, že ho maj rádi. A taky jsem ráda, že maj rádi mě. Protože já je miluju. Poslední dobou se hodně bavím s Pánem. Taky vyrostl. Osobnostně. Líbí se mi vztah, který spolu máme. Po všech těch dětských útrapách, kterýma jsme si museli projít, jsme se konečně dopracovali k určitému druhu přátelství, které je tak nějak dokonale přirozené a milé. Vždycky jsem k němu uchovávala jakési sympatie :D (Ne, vždycky ne. Bylo období, kdy jsem ho fakt nesnášela. Choval se hrozně.) Takže tak. Doufám!!!!!!!!! že si tohle nikdy číst nebude (!!!!!), ale mám chuť mu tak nějak poděkovat. Za to, že mě má rád. Je to od něj velkorysé. A vůbec všem chci děkovat, za to, že je znám. A hlavně asi za to, že oni znají mě. Že mě milujou takovou, jaká jsem. Že mě nejspíš milujou právě proto, jaká jsem. A že by mě jinou nejspíš neměli tak rádi. Je to super, protože díky nim můžu být sama sebou. Díky nim můžu mít ráda tu osobu, která žije v mém těle. Ten člověk, kterým jsem posledních pár dní, se mi líbí. Docela dost. Mám pocit, jako bych se nějak změnila. Jako bych došla k určitému bodu sebeuspokojení. Což je vážně super.

A asi jsem v trošku zvláštním rozpoložení.
Těžko říct, jestli za to může ten Johnny Cash, kterej mi tady hraje. Nebo boží články od božské Es. Nebo něco jiného.
Víte, Johnnyho jsem měla dycky ráda, ale mívala jsem ho spojenýho s exMužem, takže to bylo trošičku citlivý téma. Ale teď? Z exMuže jsem vyléčená a je to naprosto dokonalý pocit svobody. Naprosto dokonalý. Možná jsem i docela ráda, že teďka s nikým nechodím. Jako jo, je prostě milý mít nějakou tu druhou polovičku, ke který se můžete přitulit... Mít... někoho. Ale já mám někoho! Mám boží kamarády! A vztah k nim mě nesvazuje žádnými nevysvětlitelnými a neodvratitelnými pocity. Vlastně, když si to vyložím takhle, tak láska je fakt šitka, protože kde je nějaká svoboda? Najednou vás někdo/něco ovládá, a vy s tím prostě nemůžete udělat nic. Takže tak. Love sucks.

Oukej... To bych měla. Vím, že je to neuvěřitelné dočasné a křehké a že klidně za pět minut může být všechno zase jinak, ale v téhle vztahové oblasti jsem momentálně spokojená. Nepotřebuju kluka na to, abych mohla říct, že jsem šťastná. Jako jo, je spousta druhů štěstí a radostí, ale teď jsem prostě spokojená. A ano, budu to opakovat ještě hodně dlouho, protože bacha! Zas tak často se mi to nestává.

Ale víte za co rozhodně může Es. a její blog? (Vážně! Jsem úplně nadšená! Ta holka luxusně píše a je to tak nějak... Inspirativní nebo co já vím! Prostě mě to úplně tak z ničeho nic zasáhlo a nadchlo!) Že, co se mého života týče, mám nevysvětlitelný pocit nedostatku. Nějaká chyba v systému nebo tak.
Víte co. Jako jo, krásně si žiju, pohodička, všechno je óká.
Ale já nic nedělám! Nedělám nic, co by mě naplňovalo a to mě maličko děsí! To by se mi nejspíš nemělo stávat.

Mimochodem, víte co se na mě změnilo? A to zásadně? Přestala jsem být introvert! Jakože, svým způsobem, samozřejmě... Stále nesnáším, když o mě lidi ví něco osobního. Ale... Už nechci moc být sama. Chci být venku, chci být s lidma, chci být šťastná. A líbí se mi to. Ne, víte co? Já se nezměnila. Jenom jsem se našla. Nikdy jsem nebyla samotář, vždycky jsem toužila po společnosti, jenom jsem v tom prostě neuměla chodit. Nevěděla jsem, jak lidi hledat. To se změnilo. Naučila jsem se fungovat. Naučila jsem se, jak hledat štěstí.

No nic. To byla menší odbočka. Takže... Prostě... Hodně se bavím s lidma, chodím pařit, chodím do čajovny, píšu si s ostatníma. A kde je nějaká ta umělecká duše? Kde je ta An. která je děsnej bohém a rebel a miluje ventilovaní způsobem, jaký ostatní nechápou? Jo, oukej, rebel jsem. Čím dál větší.

Do kelu, mám v pokoji mouchu a je vážně otravná a nezabitelná a asi z ní zešílím!!

To je další věc. Nikdy jsem nebývala takhle... punková, jak by řekl Upír. Vždycky jsem byla to slušné a vychované děvče, které hezky zdraví a hodně děkuje, odsuzuje trávu a cigarety a věří na pravou lásku. A pak jsem dopěla :D Né, vážně. Z téhle holky mi zůstalo nejspíš jen to, že zdravím a děkuju. A na pravou lásku svým způsobem taky stále věřím, ale už jinak než kdysi. Už pro mě neexistují kluci, jakožto dokonalí, citliví tvorové, kteří by udělali cokoliv pro holky, které milujou.
No... Jsem ráda, že jsem takováhle nová. Protože co. Pán by řekl YOLO (You only live once.). A má recht. Když volnost, tak pořádnou. A porušování pravidel bylo od počátku věků vzrušující, no ne? A serou mě ti zakomplexovaní lidi "Bože nééé! Alkohol je špatný. Tráva je špatná. Líbat se s cizíma lidma je špatné. Svět je zkažený. Raději budu sedět tady sám, v koutečku, budu se užírat nudou. Ne, nechci se bavit!" typu Mimi. Krucinál, ta holka vůbec netuší o co přichází.

Ale ne, už jsem zase odbočila. Takže jo, hodně pařím a baví mě to. Pak chodím do té školy. Pak jsem na tom internetu. A pak... spím? Prostě proč nic nedělám? Nečtu, nepíšu, nefotím, nepřemýšlím nad talentovkama, poslouchám špatnou hudbu. Mám pocit, jako by mi chyběl nějaký cíl. Jako bych tak nějak žila, docela spokojeně, ale trochu zbytečně. Protože nedělám nic, co by mě vyloženě naplňovalo. Co by uspokojilo tu příšeru v mojí hlavě, která touží po kvalitě, po kráse, po umění!
Takže tímto vzniká rozhodnutí. Každý den budu věnovat určitý čas něčemu hlubokému. A vlastně to budu dělat, i kdybych sebevíc nechtěla, protože počínaje úterkem budu trávit v divadle více času než kdekoliv jinde. A to včetně školy. Začíná mi moje dokonalá stáž. A víte co? Sice se bojím, ale mám z toho neuvěřitelně boží pocit. Mám takové nějaké neopodstatněné tušení, že díky tomuhle se prostě... rozvinu. Bude to takový kulturní nářez, že prostě není možné, abych někdy znova mohla pokračovat v něčem nehlubokém. Hodlám do toho dát všechno. A hodlám si z toho vzít všechno... Hodlám být superšťastná, superboží a superslavná. (Nevím proč.)

Nirvana - Smells like teen spirit

Co jsem vždycky měla proti Nirvaně? Jsou dokonalí.

Jo, tenhle článek přesně splnil svůj účel. Je dlouhý. Dokonale jsem si díky němu urovnala myšlenky a pocity a teď si připadám tak nějak čistá, uspokojená a připravená na cokoliv. Jes!

Asi se musím jít učit nebo co.

Tak zatím no.

An.

P.S. Jdu změnit ten příšerný design. Tyhle děsivě jemňounké a rozněžnělé růžičky už mě dost serou.

Ztrácím se v tom

Inspirace nulová.
Mozek plný.
Zmatení obrovské.

Prostě... Nechápu, co se se mnou děje. Dlouho jsem nepsala... Naposledy ten šíleně zmatený a zmučený článek, který prostě (doufám) nikdo nepochopil, že? Nakonec to nebylo zase tak hrozné, jako to vypadalo...
Nicméně.
Neustále. Každým dnem, každou blbostí si připomínám a směju se tomu, jak neuvěřitelně hloupá jsem a jak chorobně opakuju stále ty samé chyby. Vlastně... Jsou to chyby jenom z určitého úhlu pohledu, ale stejně.
Nemůžu vám o tom psát. Nemůžu o tom přemýšlet. Nemůžu dělat nic. Jenom si neustále opakuju "Neřeším to." a uvědomuju si, jak si lžu do kapsy. Zase.

A vlastně na tom nezáleží. A vlastně na tom závisí všechno.

A uvědomuju si takové maličkosti.
Jakože se třeba stále víc a víc bojím maturity. Čím blíž tomu jsme... Prostě... Mám strach. Vždycky to pro mě bylo jenom 'Každý to zvládl. Proč bych neměla já?'. Ale najednou? Představím si ty štosy otázek, které se prostě budu muset naučit a najednou mi to přijde jako nesplnitelný úkol, který je prostě tak strašně abstraktní a nepředstavitelný, že se skoro bojím na to jenom pomyslet. Vždyť se neumím naučit ani deset stránek blbého dějepisu!!
A to ani nemluvím o přijímačkách na výšku. Kupříkladu, nejprve si ujistit, co že to vlastně chci. Problém hned na začátku. A pak talentovky... Dejme tomu režie. Film? O čem? Jak? Nevím!!!!!!!! Mám vymazaný mozek, před očima pusto prázdno a v hlavě ani sebemenší nápad. Nějaký jsem myslím měla, ale ten jsem úspěšně vytěsnila. Tuším, že to byla konina.

Připadám si každým dnem ztracenější a ztracenější ve světě motajícím se kolem vzdělání, lidí a zvláštního tmavého chumlu citů a pocitů, který je schovaný někde v koutečku toho mramorového sálu uvnitř mé lebky, ale který se tak nějak rozšiřuje a pomalu a jistě se z něj stává poměrně velká černá díra, která požírá všechno, co jí přijde do cesty. A já bych měla co nejdříve zasáhnout a rozhodnout se, než pozře mě i všechny kolem. A to byl vždycky můj problém... Rozhodnutí... Správná rozhodnutí...

Každopádně. Zatím žiju.
Minulý prodloužený víkend byl šílený, když už jsme u toho. Byla jsem dvě noci za sebou na kalbě u kamaráda, kde jsem potkala vážně super lidi. Naspala jsem za celé tři dny asi jenom sedm hodin a to jsem celé dny chodila z jednoho konce Ostravy na druhý, fotila a upravovala a jezdila na pokračování pařby a chodila deset milionů kiláku na benzínku pro víno, které jsem stejně nepila a jela domů s počmáraným obličejem a nechávala se překecat ke koninám a vůbec jsem si tady sama doma žila, jako nejvíc super mladý člověk, který prostě dělá co chce a má se super a zná super lidi a je rád, že je rád. Byla jsem dokonce i svým způsobem ráda, že jsem byla unavená. Protože to znamenalo, že jsem dělala něco mnohem záživnějšího, než je spánek... Aspoň většinu času.

A teď jdu spát.
Jdu se znova ponořit do svojí pasivní činnosti nečinnosti. Nechci číst, nechci psát, nechci fotit, nechci chodit do školy ani do divadla... Chci si naprat sluchátka do uší a nebo být... Vím, kde chci být. Chci být v čajovně, pouštět z úst kolečka vonící po citrónu a mátě a prostě jenom... Být.

Vidíte to?
An.