středa 17. října 2012

A tak jsem se já, malá holka, rozhodla, že si jdu za svými sny.

Snažím se chápat, co chtějí po uchazečích bakalářského studia režie-dramaturgie na DAMU v Praze...
Nějak jsem upustila od FAMU. Došla jsem k názoru, že to je i na mě trochu silné kafe. Že na to nemám. Resp. že na to nemám teď... Neopouštím tuhle představu navždycky. Jenom ji odkládám na dobu, kdy budu zkušenější. Tak nějak si říkám, že když už budu vystudovaná režisérka, dostat se od divadla k filmu by neměl být zas takový problém. Prostě na to musím pomaličku...

Představuju si to.

Naklušu jim tam pěkně do nějaké učebny. Budu neskutečně nervózní a šťastná. Dlouhé vlasy budu mít v nějakém super umělecko-ledabylém rozcuchu, v uších čtvery náušnice, na jednom zápěstí sto náramků a na druhém dokonalé tetování vystihující moji osobnost, kterého nebudu nikdy!! litovat. Přes květinkované tričko velký hnědý svetr, kozačky a osobitou tašku. Budu milá, usměvavá a neskutečně sebejistá. Famózní. Udělám dojem. Bude to ta nejlepší verze mého 'já'. Budu to já. A pár týdnů od tohohle okamžiku se dozvím, že mě přijali. Bude ze mě režisérka...

Bože díky! že mě opustila ta moje lenivá nálada, kdy jsem měla spoustu věcí na práci, ale nic se mi dělat nechtělo a já se utápěla v nudě! Teďka bych chtěla udělat deset věcí najednou a nevím, co dřív! A ano, proto sedím v posteli a píšu o tom na blog.

Chtěla bych si sepsat nápady na focení. Něco se mi rýsuje, ale vím, že pokud to nezaznamenám, ztratím to a všechno bude v pekle. Přemluvila jsem totiž Mimi, aby mi šla dělat... ehm... modelku. Jo, Bětule to řekla/napsala krásně. Focení s ní je nezapomenutelné, ale měly bychom zkusit i něco nového. A koneckonců to vypadá, že uděláme velkou grupu - každá vezmem svůj objekt - a společně se vydáme do lesů a zplodíme jedno velké umění. Nebo spíš více velkých umění. Jsme velké. A to i přesto, že měřím 155 centimetrů...

Pak bych se chtěla podívat na všechny ty dobré i nedobré filmy, které mám nachystané. Zejména na tu Sněhurku, kterou jsem si konečně stáhla. (S anglickými titulky!! Trénuju. Víte co. Vyžadujou od režisérů znalost minimálně jednoho jazyka...) Ale za 47 minut musím být v divadle a tím pádem si nejsem jistá, jestli má cenu začínat.

Pak bych se měla učit. O tom se nebudu rozepisovat, nerada zvracím.

Pak chci číst. Mám toho milion. Povinnou četbu i tu dobrovolnou. Moc časově náročné!! Den je příliš krátký. Vlastně i noc. 24 hodin je kurevsky málo!!

Pak chci spát. Jakože jo, no. Jsem unavená jak kůň. (Tohle přirovnání se běžně nepoužívá, že?)

A pak... Už nevím. Mám rozkoukaných 45678998765 tisíc seriálů... A trpím občasnými a nevysvětlitelnými záchvaty úzkosti a rozčilení. Trochu mě to děsí.

Seru na to, jdu začít s tou Sněhurkou!!
Sbohem!

An.

1 komentář:

  1. Je skvělý, že máš takhle ucelenou vizi. Zní to nádherně. Pohádkově i reálně. Zní to jako ty.
    A sto pětapadesát je roztomilá výška. :)
    Mít tak trochu tvé energie...

    OdpovědětVymazat