Welcome home!

Nějakým zvláštním nepochopitelným způsobem se mi chce plakat.
A já si vlastně nejsem ani jistá, jestli štěstím nebo... něčím jiným.
Podle mě mám hodně kůl život. Ale něco mi chybí. Něco mi hodně chybí.
Chystám se napsat vážně dlouhý článek.

Johnny Cash - Can't help but wonder where I'm bound

Abyste věděli, je pro mě tak trochu nadlidský úkol, popsat svoje momentální pocity a myšlenky. Mám takový svíravý pocit na hrudi a připadám si jako zfetovaná, jako bych ze sebe potřebovala vyzvracet slova, ale nějak to nejde. A nejde. A já nemám krk ani prst, který bych do něj narvala a ulevila si a tak jsem jenom zoufalá a snažím se soustředit se, urovnávat si myšlenky a psát co nejlépe umím.

A taky jsem neuvěřitelně vděčná za svoje kamarády. Vím, že docela často tady opakuju, jak se poslední dobou bavím s více lidma a jak je všecko tak nějak hezké a jak jsem slavná a jak z toho mám super pocit. A taky mám super pocit, že můj brácha dospěl do věku, kdy se s ním dá docela bavit. A tak se baví i s mýma kamarádama a kalí s náma a oni ho maj rádi. A já jsem ráda, že ho maj rádi. A taky jsem ráda, že maj rádi mě. Protože já je miluju. Poslední dobou se hodně bavím s Pánem. Taky vyrostl. Osobnostně. Líbí se mi vztah, který spolu máme. Po všech těch dětských útrapách, kterýma jsme si museli projít, jsme se konečně dopracovali k určitému druhu přátelství, které je tak nějak dokonale přirozené a milé. Vždycky jsem k němu uchovávala jakési sympatie :D (Ne, vždycky ne. Bylo období, kdy jsem ho fakt nesnášela. Choval se hrozně.) Takže tak. Doufám!!!!!!!!! že si tohle nikdy číst nebude (!!!!!), ale mám chuť mu tak nějak poděkovat. Za to, že mě má rád. Je to od něj velkorysé. A vůbec všem chci děkovat, za to, že je znám. A hlavně asi za to, že oni znají mě. Že mě milujou takovou, jaká jsem. Že mě nejspíš milujou právě proto, jaká jsem. A že by mě jinou nejspíš neměli tak rádi. Je to super, protože díky nim můžu být sama sebou. Díky nim můžu mít ráda tu osobu, která žije v mém těle. Ten člověk, kterým jsem posledních pár dní, se mi líbí. Docela dost. Mám pocit, jako bych se nějak změnila. Jako bych došla k určitému bodu sebeuspokojení. Což je vážně super.

A asi jsem v trošku zvláštním rozpoložení.
Těžko říct, jestli za to může ten Johnny Cash, kterej mi tady hraje. Nebo boží články od božské Es. Nebo něco jiného.
Víte, Johnnyho jsem měla dycky ráda, ale mívala jsem ho spojenýho s exMužem, takže to bylo trošičku citlivý téma. Ale teď? Z exMuže jsem vyléčená a je to naprosto dokonalý pocit svobody. Naprosto dokonalý. Možná jsem i docela ráda, že teďka s nikým nechodím. Jako jo, je prostě milý mít nějakou tu druhou polovičku, ke který se můžete přitulit... Mít... někoho. Ale já mám někoho! Mám boží kamarády! A vztah k nim mě nesvazuje žádnými nevysvětlitelnými a neodvratitelnými pocity. Vlastně, když si to vyložím takhle, tak láska je fakt šitka, protože kde je nějaká svoboda? Najednou vás někdo/něco ovládá, a vy s tím prostě nemůžete udělat nic. Takže tak. Love sucks.

Oukej... To bych měla. Vím, že je to neuvěřitelné dočasné a křehké a že klidně za pět minut může být všechno zase jinak, ale v téhle vztahové oblasti jsem momentálně spokojená. Nepotřebuju kluka na to, abych mohla říct, že jsem šťastná. Jako jo, je spousta druhů štěstí a radostí, ale teď jsem prostě spokojená. A ano, budu to opakovat ještě hodně dlouho, protože bacha! Zas tak často se mi to nestává.

Ale víte za co rozhodně může Es. a její blog? (Vážně! Jsem úplně nadšená! Ta holka luxusně píše a je to tak nějak... Inspirativní nebo co já vím! Prostě mě to úplně tak z ničeho nic zasáhlo a nadchlo!) Že, co se mého života týče, mám nevysvětlitelný pocit nedostatku. Nějaká chyba v systému nebo tak.
Víte co. Jako jo, krásně si žiju, pohodička, všechno je óká.
Ale já nic nedělám! Nedělám nic, co by mě naplňovalo a to mě maličko děsí! To by se mi nejspíš nemělo stávat.

Mimochodem, víte co se na mě změnilo? A to zásadně? Přestala jsem být introvert! Jakože, svým způsobem, samozřejmě... Stále nesnáším, když o mě lidi ví něco osobního. Ale... Už nechci moc být sama. Chci být venku, chci být s lidma, chci být šťastná. A líbí se mi to. Ne, víte co? Já se nezměnila. Jenom jsem se našla. Nikdy jsem nebyla samotář, vždycky jsem toužila po společnosti, jenom jsem v tom prostě neuměla chodit. Nevěděla jsem, jak lidi hledat. To se změnilo. Naučila jsem se fungovat. Naučila jsem se, jak hledat štěstí.

No nic. To byla menší odbočka. Takže... Prostě... Hodně se bavím s lidma, chodím pařit, chodím do čajovny, píšu si s ostatníma. A kde je nějaká ta umělecká duše? Kde je ta An. která je děsnej bohém a rebel a miluje ventilovaní způsobem, jaký ostatní nechápou? Jo, oukej, rebel jsem. Čím dál větší.

Do kelu, mám v pokoji mouchu a je vážně otravná a nezabitelná a asi z ní zešílím!!

To je další věc. Nikdy jsem nebývala takhle... punková, jak by řekl Upír. Vždycky jsem byla to slušné a vychované děvče, které hezky zdraví a hodně děkuje, odsuzuje trávu a cigarety a věří na pravou lásku. A pak jsem dopěla :D Né, vážně. Z téhle holky mi zůstalo nejspíš jen to, že zdravím a děkuju. A na pravou lásku svým způsobem taky stále věřím, ale už jinak než kdysi. Už pro mě neexistují kluci, jakožto dokonalí, citliví tvorové, kteří by udělali cokoliv pro holky, které milujou.
No... Jsem ráda, že jsem takováhle nová. Protože co. Pán by řekl YOLO (You only live once.). A má recht. Když volnost, tak pořádnou. A porušování pravidel bylo od počátku věků vzrušující, no ne? A serou mě ti zakomplexovaní lidi "Bože nééé! Alkohol je špatný. Tráva je špatná. Líbat se s cizíma lidma je špatné. Svět je zkažený. Raději budu sedět tady sám, v koutečku, budu se užírat nudou. Ne, nechci se bavit!" typu Mimi. Krucinál, ta holka vůbec netuší o co přichází.

Ale ne, už jsem zase odbočila. Takže jo, hodně pařím a baví mě to. Pak chodím do té školy. Pak jsem na tom internetu. A pak... spím? Prostě proč nic nedělám? Nečtu, nepíšu, nefotím, nepřemýšlím nad talentovkama, poslouchám špatnou hudbu. Mám pocit, jako by mi chyběl nějaký cíl. Jako bych tak nějak žila, docela spokojeně, ale trochu zbytečně. Protože nedělám nic, co by mě vyloženě naplňovalo. Co by uspokojilo tu příšeru v mojí hlavě, která touží po kvalitě, po kráse, po umění!
Takže tímto vzniká rozhodnutí. Každý den budu věnovat určitý čas něčemu hlubokému. A vlastně to budu dělat, i kdybych sebevíc nechtěla, protože počínaje úterkem budu trávit v divadle více času než kdekoliv jinde. A to včetně školy. Začíná mi moje dokonalá stáž. A víte co? Sice se bojím, ale mám z toho neuvěřitelně boží pocit. Mám takové nějaké neopodstatněné tušení, že díky tomuhle se prostě... rozvinu. Bude to takový kulturní nářez, že prostě není možné, abych někdy znova mohla pokračovat v něčem nehlubokém. Hodlám do toho dát všechno. A hodlám si z toho vzít všechno... Hodlám být superšťastná, superboží a superslavná. (Nevím proč.)

Nirvana - Smells like teen spirit

Co jsem vždycky měla proti Nirvaně? Jsou dokonalí.

Jo, tenhle článek přesně splnil svůj účel. Je dlouhý. Dokonale jsem si díky němu urovnala myšlenky a pocity a teď si připadám tak nějak čistá, uspokojená a připravená na cokoliv. Jes!

Asi se musím jít učit nebo co.

Tak zatím no.

An.

P.S. Jdu změnit ten příšerný design. Tyhle děsivě jemňounké a rozněžnělé růžičky už mě dost serou.